Bertík, Betyna a Okie
První andulka, kterou jsem měla se jmenovala ,Bertík‘. Nijak zvláštní jméno pro samečka, ale pro samičku, což ,Bertík‘ byla, už trochu originálnější. Byla to klasická zelená andulka, pořád trochu rozcuchaná a neupravená, ale to jí dodávalo na roztomilosti. Nebyla nijak poslušná, ale měla mě opravdu ráda a dávala mi to najevo všemi možnými způsoby. Když jsem na ní promluvila odpovídala mi vrnivými zvuky a potěšeně se vždycky naježila nebo jemně klovala do mříží klece. Když jsem jí pustila a nechala volně poletovat po pokoji, vždycky se živě zajímala o to, co právě dělám a občas přiletěla a snažila se ,zúčastnit‘ mého počínání. Její oblíbená hra spočívala v tom, že popadla do zobáčku tužku nebo pastelku a shodila ji na zem, přičemž fascinovaně sledovala jak dopadá. Pokud jsem jí tužku zase poslušně nepodala, prozkoumala stůl a našla si jiný objekt, který by mohla shodit.
Jednou se k nám na zahradu zatoulala korela. Seděla na hrušce a splašeně hvízdala. Potom se ji sousedům podařilo odchytit a dali nám ji, protože věděli, že už jednoho papouška máme a předpokládali, že se o ní dokážeme postarat. Byl to zřejmě nějaký druh straky, protože měla na křídlech nezvyklé bílé pruhy. Koupili jsme jí novou klec a pojmenovali jsme jí ,Betyna‘. Betyna si hrozně oblíbila ,Bertíka‘ a začala ji pokládat za svůj vzor. Často kopírovala, co ,Bertík‘ dělala a vůbec se projevovala jako pták s nijak významnou osobností. Nikdy se neochočila a z ruky měla vyloženě panickou hrůzu (usoudili jsme, že v ní zřejmě přetrvávaly nějaké nepříjemné vzpomínky). Ale i když se nám nikdy nepodařilo si ji trochu přátelsky naklonit, pouštěli jsme ji z klece. Betyna si velice rychle zvykla na přítomnost koček (měli jsme jich ten čas šest) a podnikala pokusy o spřátelení. Naši chlupáči jsou víceméně dobráci, ale přece jenom jsme neměli nejlepší pocit. Když jsme ale viděli, jak si Betyna ustlala na jednom z kocourů a hodlala se na něm uložit ke spánku, nebo jak se snaží ho napodobit při žraní z kočičí misky, přišlo nám to moc roztomilé. Betyna byla mimochodem velmi výkonným ptákem, co se v počtu nakladených vajec týče. Vajíčka byla samozřejmě neoplozená, ale na dně klece vždy každým dnem přibývala, a Betyna na nich vzdorovitě sedávala a syčela na všechno, co se pokusilo k nim přiblížit.
Bertík se v těch časech vůbec nezměnila. Měla jsem jí ve všech ohledech radši než bláznivou Betynu. Pak jsem jednou odjela na týden na hory a když jsem se vrátila, Bertík byla mrtvá. Než jsem se stačila vzpamatovat, táta jí naprosto bezohledně spálil v kotli a mě to tak vzalo, že jsem se z toho musela vzpamatovávat ještě další měsíc.
Betyna pak dál kladla vajíčka a navykla si vykonávat potřebu mimo klec, aby si nezaneřádila drahocenná vejce, která jsme jí vždy nenápadně odebírali, aby tam neshnila. Z ruky měla i nadále nevýslovný strach a dělala si, co chtěla. Pak jsme jednou zapomněli zavřít dveře od domu a Betyna uletěla a tak jsme mohli vyčistit klec a uložit jí na půdu.
Až před nedávnem jsem začala uvažovat o tom, že bych si pořídila novou andulku. Udělala jsem několik průzkumných výprav do zverimexu, abych si zjistila ceny a nabídku ptáků. Už v té době jsem si vybrala – krásnou bílou andulku. Ta bílá mě opravdu zaujala, protože mi to přišlo jako velice nezvyklé zabarvení. Rychle jsem zpracovala rodiče a při další návštěvě zverimexu jsem si domů kromě pytle s krmením a senegalským prosem vezla také malou krabičku, kde se úzkostlivě choulila krásná bílá andulka. Nevěděla jsem, jestli je to kluk nebo holka, ale v té chvíli mi to bylo upřímně jedno. Byla jsem šťastná, že ji vůbec mám. Doma na ní už čekala připravená klec. Sotva jsem dorazila (musela jsem jet domů vlakem, takže to trvalo dost dlouho a já jsem začínala být nervózní) hned jsem andulku dala do klece – moc se jí z té krabičky nechtělo – a pozorovala co bude dělat. Sedla si zmateně na bidýlko a vytáhla se, což andulky dělají, když se bojí. Seděla tak celý den a já jsem jí raději nechala pokud možno v klidu. Příští den začala projevovat známky aktivity, ale stále nic nejedla ani nepila. Třetí den už jedla a ráno jsem jí slyšela čvachtat v misce s vodou, kterou jsem jí dala na dno klece. Jelikož jsem vášnivá čtenářka, četla jsem jí skoro celý den a to jí viditelně moc zaujalo. Také už jsem jí několikrát strčila ruku do klece – nebyla sice nijak hysterická, ale strach měla. Dnes je čtvrtý den a ,Okie‘ (jak jsem jí pojmenovala) už se v kleci chová téměř jako doma. Čistí se a klovla si dokonce už i do sépiové kosti. Pít z napaječky jsem jí sice ještě neviděla, ale zato už si pro sebe štěbetá nebo zpívá. Nejvíc jí ke zpěvu provokuje klapot kláves jako třeba teď. Zní to jako by jí to opravdu iritovalo, ale nedá se nic dělat. Když se na ní otočím nebo na ní promluvím, dělá jakoby nic. Doufám, že se z nás brzy stanou velcí kámoši.
kontakt na autora: Annian@seznam.cz
Komentáře
Přehled komentářů
VSAK JE TO HNUSSSSSSSSSSSSSS!!!
Re: KRAVA
(Amelie, 31. 3. 2014 23:54)Frk , frk jak může bejt někdo tak bezcitný , tak tvrdohlavý...... Tohle může napsat jenom úplnej DEMENT dej si pozor co píšeš někdy to přináší následky......... Pokud se ti něco nelíbý můžeš tuto stránku opustit na vždy ( Paní KRAVA .................... : ( nazdar madam bezcitná já se u toho málem rozplakala ..... A znovu ( NAZDAR PANÍ BEZCITNÁ
je to hezky fakt
(je to hezky, 16. 4. 2008 15:26)je to uchvatny fakt hezky hodne dobry pribeh.
No jo no...
(Ancca, 12. 2. 2008 14:49)Něco takovýho se dalo čekat a já sem s tim víceméně počítala... Nebylo by to ono, kdyby se nenašel někdo, kdo neumí nic jiného než kritizovat a který se mimochodem velmi výstižně a vkusně pojmenoval A jak už tu bylo naznačeno, pisatel/pisatelka má zřejmě velice vyvinutý cit pro uspořádání věty ;)
Krávě
(Admin, 11. 2. 2008 19:09)
Všichni ti děkujeme za tvůj názor. Že jí hned ale nadáváš - si v pořádku?? Pošli tvůj příběh!! Zhodnotíme! s tim tvým hnussssssssss pochybuju, že ty dosáhneš něco takového jako napsala Annian
Dík za přečtení! Malé upozornění: přemýšlej nad tím, co píšeš
KRAVA
(KRAVA, 11. 2. 2008 16:44)